Rozhovor s trenérem mužů

Mužský basket v Tišnově je zpátky. "Nejsme nejlepší jednotlivci, ale jsme nejlepší tým," říká trenér Martin Volena

Rozhovor s trenérem mužů SKB Tišnov

Mužský basketbal v Tišnově se po letech znovu nadechl. Tým mužů SKB Tišnov byl obnoven teprve minulý rok – po dlouhé pauze, která trvala téměř deset let. Co stálo za návratem, jak se buduje parta dospělých hráčů a proč je týmovost víc než individuální hvězdy? O tom jsme si povídali s trenérem mužů, panem Volenou.

Trenére, mužský tým SKB Tišnov je znovu na scéně. Jaký je to pocit?

Je to radost. Mužský basket jsme obnovili minulý rok, po deseti letech. Asi nějvětší zásluhu na tom má Jarda Pařízek. Když mě následně oslovili s žádostí, zda bych nechtěl družstvo vést, nejdříve jsem odmítl. Upřímně – měl jsem obavy, jestli to vůbec vydrží. Právě to se totiž stalo před těmi deseti lety. Muži skončili, protože jich bylo málo.

Přitom výsledkově se dřív Tišnov neztratil, že?

To je pravda. Tišnovský mužský basket dlouhá léta patřil ke špičce Oblastního přeboru, dokonce dvakrát skončili na druhém místě, tedy kousek od postupu do ligy. Trenéři Novotný, Pokorný, Buček či Chlup udržovali vysokou úroveň. Jenže pak přišel problém, který zná spousta menších klubů – nebyl kdo by do mužů dorostl. Nebyl dorost, nebyla návaznost. A když se kádr začne ztenčovat, je těžké to udržet.

Měl jste strach, že se historie bude opakovat?

Ano. Přesně tohle byla moje největší obava. Jelikož jsem všechny úspěchy i závěrečný rozpad týmu od roku 1987, kdy jsem v 17 letech začal za muže hrát, zažíval jak se říká na vlastní kůži, měl jsem strach, že chlapi nevydrží, že je semele práce, rodina, povinnosti. V dospělosti je to úplně jiný režim než u mládeže. Člověk nemůže jen říct "máme trénink", a čekat, že všichni přijdou automaticky. O to víc mě těší že je nás stále 15.

A jaká je realita po roce fungování?

Dospělí chlapi mě strašně překvapili. V dobrém. Opravdu jsem nečekal, že budou tak ochotní chodit trénovat, i když mají práci, rodinu, děti. A hlavně – oni na sobě chtějí pracovat. Nechodí si jen "zahrát", ale chtějí se zlepšovat. A to je pro trenéra něco, co člověka fakt motivuje.

Takže vás nejvíc drží právě jejich přístup?

Určitě. Mě osobně motivuje obdiv k tomu, že opravdu chtějí. Je vidět, že je to baví a že tomu dávají energii. Neříkám, že je to vždycky jednoduché, ale ten základ – chuť být lepší a držet při sobě – ten máme. Trénování tohoto družstva je zcela odlišné od toho, na co jsem byl dlouhá léta zvyklý. Máme tréniky jednou, maximálně dvakrát týdně, podle toho, jestli je nebo není v týdnu zápas. To není moc prostoru, ale snažím se postupnými kroky týmu vtisknout určitou tvář. Jako výškově malé družstvo chceme hrát rychlý a agresivní basket.

Jak byste popsal sílu současného týmu na hřišti?

V aktuální soutěži nejsme nejlepší individuálně. Nemáme v každém zápase hráče, který to vezme sám na sebe a vyhraje. Ale troufnu si říct, že jsme rozhodně nejlepší tým. A tím myslím opravdu tým – spolupráci, komunikaci, obětavost, to, že jeden zaskočí za druhého.

To zní, jako by v kabině fungovala výjimečná atmosféra.

Ano. Na tom je vlastně existence tohoto týmu postavena. Máme excelentní týmový duch. A to je možná naše největší zbraň. Nedělají se mezi sebou rozdíly – jestli někdo hrál ligu, nebo jestli začal později jen proto, že má rád basket. Jestli je mu 18, nebo už má basketbalově téměř všechno za sebou a chodí především předávat zkušenosti. Táhneme za jeden provaz. A to se pak promítne i do zápasu. Když jeden udělá chybu, tým ho podrží. Když se daří, radujeme se všichni.

Kde se aktuálně nacházíte v tabulce a jaké máte ambice?

Po dvou třetinách soutěže jsme první a zatím máme jen jednu prohru. Do konce základní části zbývá šest zápasů a potom nás čeká play-off. Samozřejmě nechceme nic zakřiknout, ale naším cílem je dotáhnout to co nejdál. V případě vítězství bychom postoupili do první brněnské ligy, což je pro nás velká motivace a jasný cíl.

S jakými cíli jste do sezóny šli?

Naše cíle pro letošní rok byly jednoduché a reálné: vydržet, aby nás to bavilo, aby to bavilo fanoušky – a postupně zapojovat dorostence. Aby vznikla ta návaznost, která dřív chyběla. Abychom využili práce Zdeňka Havelka, který již několik let vede mládež.

A daří se dorostence zapojovat?

Upřímně moc ne. A je to škoda. Generace je dnes jiná. Mám pocit, že se jim nechce tolik trénovat. Často to berou spíš jako sociální prostor – být spolu, pobavit se – ale chybí jim to, co mají velcí chlapi: zodpovědnost, disciplína, chuť něco vydržet a odmakat. Přitom mají výborné tréninkové podmínky, zkušené trenéry, a možnost u tohoto sportu vydržet ještě mnoho let. A hlavně, dospělý tým, který nemá problém s jejich začleněním. Což nebývá vždy a všude samozřejmostí. Ale bohužel, když nechtějí….

Co by podle vás mladým nejvíc pomohlo?

Aby si uvědomili, že bez práce a píle to nejde. A to nejen v basketbalu, ale obecně v životě. Basket je krásný sport, ale nic nepřijde samo. A právě u našich mužů je skvělé, že tohle pochopili. Proto taky fungují jako tým.

Co byste vzkázal fanouškům v Tišnově?

Ať přijdou. Ať nás podpoří. Naším cílem je, aby to bavilo i lidi v hledišti. Máme jednoznačně nejlepší a nejpočetnější fanouškovskou podporu v soutěži a my jim za to děkujeme a chceme jim vracet energii na hřišti – bojovností, týmovým výkonem a srdcem.